“Nó, bèla ninfa, gi nʼ mʼ en vai pa plů; pro té trés
Òi sté, tʼ amé quël tan quʼ iʼ pó tratán mia vita;
Tů sóla mʼ ès stináda1 e grázia digi al dʼstin; l nés
Nʼ òi mëtʼ plů ignó scebë́gn quʼ iʼ pósʼ avëi la lita.
La gënt dʼ mi tëmp è důt modáda; fů́rba, fálza,
Sopérba, avára, no plů inscíquʼ zacán bonácia;
La fèdʼ, lʼ amor, důt è in malóra e al diáo; ëlʼ álza ‒
Mo no tʼ i bonʼ costúmi, no, mo sòl tʼ la boácia.
Da dī mʼ ai separé col córp e spírit; şëgn nʼ ai
Plů nia da fa con òmi ‒ in cant ad ëles èles agnòra stades mátes ‒ quʼ a del důt modè tai
E quĕ quirʼ maníres dʼ vivʼ datrái n pů troep morgèles.”
Aldídes mis paróles déorla lʼ ůš e mʼ më́na
Tʼ na stánza důt ilomináda dʼ gran chandë́res;
Da vigni pért odóven or e argënt, quʼ apë́na
Podôn charé dal lominů́s quʼ fageô les cë́res.
“Mai plů ʼn tʼ en pós plů gi” dige şëgn la ninfa „dô quʼ tʼ as
Odů́ la stánza dʼ nůš secrë́tʼ; bëgn vëi èl, iʼ l pó crëiʼ,
Capí capë́sces půc dĕ quël quĕ tʼ vèghes, mo tʼ sas
Quĕ zënza condizion nĕ pón gran róbes odë́i.
Consídʼra questes lu̥mz, vignů́na sʼ mu̥ secòndo
Quĕ sòfla l vënt o půc o troep o dʼ quëš o dʼ quël vérs;
Dal movimë́nt sai di scʼ ël vë́nta a Lòndra o a Fòndo,
Les lu̥mz è n telegráf e nʼ fége lapró degůn vérs.
N pice sòfl quʼ iʼ dáie od a quëstʼ o a quëla bástel, quʼ mi fis
Intë́n ʼchi quʼ iʼ òie, ten mʼ nůt è fáta mia orenté; l frëit,
L sërë́gn, la nëi, nia manco l chalt, i bī ed i bůr dís,
Důt cant a sůa chandë́ra quʼ tòca nia áter quʼ mi dëit.
- ↑ =destinada
